Pán
Seděl tam a usmíval se. Postarší pán smířený se životem. V jeho pohledu se zračil nadhled. Věděl, co může čekat od života i od lidí. A přesto se usmíval. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Nikdy jsem neviděla nikoho tak vyrovnaného. On se nikomu nevysmíval, opravdu se usmíval. A ten úsměv vypadal tak opravdově. Chtěla bych s ním mluvit. Co by mi asi řekl? Jak asi zní jeho hlas? Je opravdu tak vyrovnaný, jak vypadá? Přesně takhle jsem si představovala pohádkového dědečka. Možná, že i předčil mé představy. Nebudí soucit. Je v něm možná mnohem víc životní síly než ve mě. Jaký měl asi život? Jaká je jeho rodina? Co všechno zažil? Musel toho zažít hodně, aby získal tak neuvěřitelný nadhled? Patří mu můj obdiv. Možná neprávem, ale on na mě zapůsobil tak, jak nikdo předtím.