Kartáčky
Ještě před pár týdny tam byly čtyři. A najednou. Z minuty na minutu se všechno změnilo. Byl to jen jeden kartáček. Jak může tak obyčejná věc, tolik změnit? Ano, byla to obyčejná věc. Ještě nedávno mi to tak připadalo. Ale ona najednou zmizela. Sice obyčejná, ale přesto tady chybí. Několik dní tu bylo prázdné místo. Každé ráno jsem přišla k umyvadlu a ta mezera mi to všechno připomněla. Tu bolest a smutek. Jak nepříjemné probuzení. Celý den mě ta myšlenka neopouštěla. Prostě jsem si nemohla zvyknout, že tu jeden chybí. Když s někým žijete tak dlouho, neuvědomujete si, že by mohl z vašeho života zmizet jako lusknutím prstů.
A pak přijde někdo další. Ani si to neuvědomíte a ta mezera už je zase obsazená. Teda alespoň se tak tváří. Je tam nový kartáček. I kdyby se sebevíc podobal tomu předchozímu, už to nikdy nebude on. To místo už nikdy nebude úplně zaplněné. Nikdo už nikdy ten kartáček nevrátí. Napadlo vás někdy, jak moc takový obyčejný kartáček znamená?