Jamie

Vzbudí se do dalšího jarního slunečného rána a usměje se. Proč ji tak dlouho trvalo pochopit, že není vše jen černobílé? To nechtěla vidět všechno to hezké a pozitivní na tomhle světě? Vždycky ve všem hledala jen to špatné. Jak vůbec mohla vydržet žít tak negativně?

Najednou jako by procitla a viděla všechny ty lidi kolem ní. Kolik lidí by jí mohlo závidět tak velkou i když někdy trochu praštěnou rodinu? Jako by až teď pochopila, že má přátele. Proč nechtěla vidět ani je? Vždycky se soustředila jen na to jedno. Zatím toho nedosáhla, ale je snad konec světa? Vždyť je teprve na začátku života a na to aby se vázala je ještě moc mladá.

Má pocit, že spolu se všemi stromy rozkvetla i ona uvnitř. Jako by se slunce konečně dostalo přes tu trvdou skořápku a konečně rozehřálo to její ledové srdce. Přála by si se všemi se podělit o tu energii, které je teď plná. Chtěla by vykřičet do celého světa tu radost ze života.

Jakoby se všechno hezké za všechny ty roky objevilo až teď. Jako by poznala, že měla celou dobu vlastně hrozné štěstí. Chtěla by za to poděkovat, ale neví komu. Může se alespoň pokusit pomoc objevit tu krásu někomu dalšímu.