Jamie

Kapka po kapce. Jedna za druhou stékají po bledé tváři. Neuvěřitelné, jak rychle se umí objevit. Neuvěřitelné, jak rychle zmizí úsměv. Ale tak dlouho trvá ho zase najít a zbavit se těch mokrých nepřátel. Dokáží odnést všechen žal, ale jsou malé. Trvá jim nekonečně dlouho, než se ztratí i se všemi těmi problémy. Ne vždy odnáší žal, ale pálí. Pálí po rozpálených tvářích a nikdo je nemá rád. Ony za to ale nemůžou. Snaží se nám pomoct. Jsou jen ve špatný čas na špatném místě. Proč nepřichází, když chceme? Proč je nemůžeme očekávat. Vědět, že společně s nimi přichází zase jednou něco dobrého. Jenže tak to nefunguje. Kvůli tomu tady nejsou. Jsou odsouzeny k nenávisti. Všichni si přejí, aby zůstaly ukryty, ale ony musí ven. Alespoň občas. Musí opustit jednoho, aby mohly k dalšímu. Je tak těžké to pochopit. Když je nepustím ven, zůstanou ostatní šťastní? Ne, každý je máme. Tak proč tedy musí ven? Proč nemůžou celý život zůstat ukryté v jednom srdci. Nebo kde jinde je hledat? Já nevím. Nevím, kde je mám ukrýt, aby nemohly ven. Možná, že už jsou ukryté až moc hluboko, ale já nechci, aby je kdokoli viděl. Stydím se za ně a bojím se jich. Mám strach z něčeho tak titěrného. Jak může něco tak bezmocného tolik ublížit?