Nenávist?
"Proč mě nenávidíš?" Stálo na dveřích. Nohy mu zdřevněly a oči nemohl odtrhnout od nápisu. "Nikdy jsem neřekl, že tě nenávidím." stále si opakoval v hlavě. Tohle byla poslední kapka v oceánu, poslední kapka oleje v rozlíceném ohni. Pomalu se sesunul k zemi. Po jeho rozpálené tváři začaly stékat ledové slzy. Už tolikrát chtěl vrátit čas, ale nikdy ne tolik jako teď. Ale jak se vlastně dostali až sem? Sám si nepamatuje.
Začalo už tenkrát, když se poprvé uviděli. Věděl, že ještě nikoho takového nepotkal. Možná, že si sám vytvořil iluzi, že v kladném slova smyslu. Žil v iluzi. Tak dlouho klamal sám sebe. Jak si může člověk nalhávat tolik hloupostí? To přece není možné.
Jenže čas šel dál a on ji začal poznávat. Jako kdyby najednou viděl všechny její tmavé stánky. Vidí snad najednou někoho jiného? Nebo za to může on? Můžou se potkat dva lidé, kteří ze sebe vytvoří zrůdy? Chtěl něco začít měnit a odehnal ji od sebe.
Teď tu sedí na chodbě. Pláče. Poprvé ve svém životě brečí. ON. Kam zmizela? Proč mu nechala tenhle vše říkající vzkaz na dveřích? On jí přece miluje. Nemůže ji nenávidět. Nebo může? Může se z lásky stát tak ohromná nenávist?
Pocit viny ho ničí zevnitř. Začal neávidět a přitom miloval. Co se s ní stane? Podařilo se mu snad zničit ještě jiný život kromě toho jeho? Chtěl by vrátit čas. Ano, opět. Znovu se chce vrátit, jenže nedopadlo by pak všechno ještě hůř? Co když je ten nápis jen zlomek toho co by ho čekalo? Není někdy lepší nechat věci tak jak jsou a neměnit je?
"Proč mě nenávidíš?" Ta věta se stále honí jeho hlavou a už nikdy nezmizí.