Nebylo by lepší za sebou prásknout dveřmi?
Nebylo by lepší za sebou prásknout dveřmi?
„Nebylo by za sebou lepší prásknout dveřmi?“ říkám si v duchu, když zase držím dveře jako idiot. Proč já to dělám. Příště nakoupím a vypadnu, tak rychle, jak to jen půjde. Tomu se říká vděčnost. Za chvíli mi jede autobus a já tu stojím. Držel by ty dveře někdo mě? Ne. „No, krásně jste se usmála babi, ale já už potřebuju jít, tak pohněte!“ nadávat si můžu v duchu, jak chci, ale pustit ty dveře nemůžu. Ještě by mě mí milí spoluobčané obžalovali z ublížení na zdraví a to už bych ten autobus nestihla vůbec. Radši nebudu nic namítat, protože by mi mohlo být jednoduše vysvětleno, že dřív to bylo jiné. Mám přece ještě mladé nohy a autobusů mi ještě pojede! Tak koukám, jak za zatáčkou mizí můj autobus a moje mladé nohy mě začínají bolet. Proč jsem ty dveře nezabouchla?