1984
12. 4. 2008
Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston
Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru,
rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne
však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout
dovnitř. Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na
stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát,
který se mu svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská
tvář muže asi pětačtyřicetiletého, s hustým černým knírem, drsných, ale
hezkých rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I
v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den
vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na Týden nenávisti. Byt
byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devetatřicet a měl bércový
vřed nad pravým kotníkem, kráčel pomalu a několikrát si cestou
odpočinul. Na každém poschodí naproti výtahovým dveřím na něho se zdi
zírala obrovská tvář z plakátů. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou
udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kam se hnete. VELKÝ BRATR TĚ
SLEDUJE, zněl nápis pod obrazem. V bytě jakýsi zvučný hlas předčítal
řadu čísel, která měla cosi společného s výrobou šedé litiny. Hlas
vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi matného zrcadla, jež bylo
součástí povrchu stěny po pravé straně. Winston otočil knoflíkem a hlas
se trochu ztišil, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve
skutečnosti televizní obrazovka) se dal ztlumit, ale nebylo možné ho
úplně vypnout. Popošel k oknu: malá, křehká postava, jejíž vyzáblost
ještě zvýrazňovala modrá kombinéze, stejnokroj Strany. Vlasy měl velmi
světlé, tvář přirozeně ruměnou, pokožku zhrublou od drsného mýdla,
tupých žiletek a chladu zimy, která právě skončila.