A tak se to stalo!
28. 5. 2008
A tak se to stalo!
Konečně jsem jednou na vlastní kůži poznala, co je to mít jazyk na vestě. Dnes byl krásný slunečný den a já měla najednou chuť, udělat něco pro své zdraví. Nevím co mě to napadlo, ale myslím, že dnes byly nějaké skvrny na slunci – jinak si to vysvětlit neumím. No, zkrátka se stalo, že jsem se rozhodla běžet s mým bráchou na Střižák (takový menší kopeček). On- trénovaný, atletická postava, muž v plné síle. Oproti němu já – oplácaná, nesportovní typ s fyzičkou asi jako postarší chlap okolo čtyřicítky s pivním pupkem. Zkrátka vyrovnaná dvojice. Vyběhli jsme stejně, to nemohu popřít, ale již po pár metrech se zdálo, že vyběhl alespoň s pětiminutovým náskokem. Rozdíl našich vzdáleností byl asi kilák, né-li víc. Byla jsem ufuněná a lapala po vzduchu. Má barva byla karmínově červená a místy dokonce přecházela do fialové. Můj tep se blížil maximu a já myslela, že to bude můj konec. Nebyl. V dálce jsem uviděla bratrovo bíle tričko a mé tělo zaplavila nová, pozitivní energie, jež se objevila stejně rychle jako ona radostná myšlenka: Brácha! Konečně stavíme na odpočinek. Jako vždy jsem se mýlila. Můj bratr běžel proti mě a křičel: “Otoč se!” Nechápala jsem, ale pak zařval znova tak, že jsem vyděšeně obrátila směr svého běhu. Běžel fakt rychle a já, nevědě co se děje, běžela za ním. S vyplazeným jazykem, ale s rychlostí maximální, jež jsem v dané chvíli mohla vyvinout. Asi po kiláčku a půl se zastavil a řekl: “Byla tam bachyně s prasátky, běžela proti mně, a tak jsem radši běžel.” Nevím jak by na tuhle informaci zareagoval člověk při plném vědomí, ale moje plnohodnotná reakce zněla asi jako pfff. Jako vzduch s námahou protlačený skrz zuby a jakýmsi nádechem: Ano, chápu. Bylo mi vše jedno, chtěla sem být zase doma a vidět sprchu a postel. Jediné co jsem však v této chvíli viděla, byly záda mého bratra mizející někde v dáli. Ať žijou záchvěvy mysli, čím méně jich budu mít, tím spokojenější budu.
Konečně jsem jednou na vlastní kůži poznala, co je to mít jazyk na vestě. Dnes byl krásný slunečný den a já měla najednou chuť, udělat něco pro své zdraví. Nevím co mě to napadlo, ale myslím, že dnes byly nějaké skvrny na slunci – jinak si to vysvětlit neumím. No, zkrátka se stalo, že jsem se rozhodla běžet s mým bráchou na Střižák (takový menší kopeček). On- trénovaný, atletická postava, muž v plné síle. Oproti němu já – oplácaná, nesportovní typ s fyzičkou asi jako postarší chlap okolo čtyřicítky s pivním pupkem. Zkrátka vyrovnaná dvojice. Vyběhli jsme stejně, to nemohu popřít, ale již po pár metrech se zdálo, že vyběhl alespoň s pětiminutovým náskokem. Rozdíl našich vzdáleností byl asi kilák, né-li víc. Byla jsem ufuněná a lapala po vzduchu. Má barva byla karmínově červená a místy dokonce přecházela do fialové. Můj tep se blížil maximu a já myslela, že to bude můj konec. Nebyl. V dálce jsem uviděla bratrovo bíle tričko a mé tělo zaplavila nová, pozitivní energie, jež se objevila stejně rychle jako ona radostná myšlenka: Brácha! Konečně stavíme na odpočinek. Jako vždy jsem se mýlila. Můj bratr běžel proti mě a křičel: “Otoč se!” Nechápala jsem, ale pak zařval znova tak, že jsem vyděšeně obrátila směr svého běhu. Běžel fakt rychle a já, nevědě co se děje, běžela za ním. S vyplazeným jazykem, ale s rychlostí maximální, jež jsem v dané chvíli mohla vyvinout. Asi po kiláčku a půl se zastavil a řekl: “Byla tam bachyně s prasátky, běžela proti mně, a tak jsem radši běžel.” Nevím jak by na tuhle informaci zareagoval člověk při plném vědomí, ale moje plnohodnotná reakce zněla asi jako pfff. Jako vzduch s námahou protlačený skrz zuby a jakýmsi nádechem: Ano, chápu. Bylo mi vše jedno, chtěla sem být zase doma a vidět sprchu a postel. Jediné co jsem však v této chvíli viděla, byly záda mého bratra mizející někde v dáli. Ať žijou záchvěvy mysli, čím méně jich budu mít, tím spokojenější budu.
Komentáře
Přehled komentářů
Sportem k trvalé invaliditě.. Mít jazyk na vestě není nic moc pocit. A to neběhám na střižáku. Někdy máš v životě jazyk na vestě, když to nejméně čekáš. Tak snad se ti to nebude stávat tak často. A těším se na další příspěvek.
Jen tak dal
(Jamie, 29. 5. 2008 0:08)